Jan Hroudný Řada lidí věří, že komunistický převrat v únoru roku 1948 proběhl nenásilně. Ministři demokratických stran podali demisi bez nátlaku a komunisté se tak dostali k moci zákonnou a demokratickou cestou. Tento mýtus vyjádřil v nedávné době např. ideolog KSČM PhDr. Josef Skála CSc., a to ve svém komentáři Pokrok to demokraticky umí (1).
Realita však byla podstatně odlišná. Prvek násilí v sobě obsahovalo už chování KSČ během období třetí republiky. Již v roce 1947 proběhla tzv. krčmáňská aféra, kdy byly třem ministrům demokratických stran zaslány poštou krabičky obsahující nastražené výbušniny. Tento pokus o atentát byl neúspěšný, následné vyšetřování však ztroskotalo na pasivitě komunisty ovládaného SNB. Stopy ukazovaly na krajský sekretariát KSČ v Olomouci (2). Zasílání balíčků s výbušninami lze jen stěží označit za demokratickou cestu politického boje.
Je nutné si také uvědomit, co bylo bezprostřední příčinou vypuknutí politické krize v únoru 1948. Slavné demisi 12 demokratických ministrů ze dne 20. února předcházela personální výměna velitelů SNB v Praze, která vedla ke kontrole policie v Praze komunisty (3).
Vedle toho, že komunisté využili během převratu SNB a STB, neštítili se postavit proti demokratickým silám ani vlastní ozbrojené složky. Dne 21. února rozhodl Ústřední výbor KSČ o vzniku Lidových milic. Ministerstvo vnitra, které bylo kontrolované komunisty, zařídilo jejich vyzbrojení puškami a samopaly. To pochopitelně zcela odporuje principu, že monopol na výstavbu vojenských a polovojenských jednotek náleží státu. Jejich existence dokonce nebyla nikdy podepřena žádným zákonem (4). Milice se spolu s početnými demonstracemi a stávkami okamžitě staly účinným nástrojem nátlaku na prezidenta Beneše. Země se ocitla prakticky na prahu občanské války.
Současně také začaly vznikat akční výbory. Jejich existence rovněž neměla původ v žádném právním předpisu. Přesto však sehrály klíčovou roli při ovládnutí všech částí společnosti komunisty: působily v továrnách, národních výborech, politických stranách atd. (5). Ministrům demokratických stran byl znemožněn přístup do jejich úřadů, demokraté byli vyháněni ze sekretariátů svých stran i za použití síly (6). Docházelo také k zabavování tiskovin demokratických stran (např. dne 24. února byl zadržen náklad 470 000 výtisků Svobodného slova – deníku národních socialistů), (7).
Příkladem použití represivních složek komunisty může být třeba bitva o ústřední sekretariát sociálních demokratů. Ten se komunisté pokusili dne 24. února obsadit s pomocí sociálně demokratické levice. Postavila se jim však sociálně demokratická pravice pod vedením ministra Majera a komunisté budovu ovládli až s pomocí policie dne 25. února ve dvě hodiny ráno (8).
Dalším příkladem využití policie může být také brutální zásah proti průvodu studentů, který šel dne 25. února podpořit prezidenta Beneše. Takto události popsal Benešův kancléř Jaromír Smutný: „Policie se snažila zástupy studentů rozehnat, bila je bez příčiny, chlapce i děvčata. Zatýkané cpala do policejních autobusů a ti, kdož mohli tomuto bolestnému zakončení nejsvětlejší epizody z celé krize přihlížet, viděli s pohnutím, jak studenti líbají československý prapor, nežli je surové závodní milice vtlačily do policejních vozů (9).“
Celý výše popsaný proces lze tedy stěží označit za demokratické převzetí moci. Ministři demokratických stran činili svá rozhodnutí pod bezprostředním nátlakem a hrozbou krveprolití. K němu sice nakonec nedošlo, nikoliv však zásluhou komunistů. Násilí je jedním z klíčových prvků cesty komunistů k moci. Jeho relativizace tvrzeními, že demokratičtí ministři „nabité hlavně u spánků neměli“, je nebezpečná a musí jí být tvrdě oponováno.
Prameny:
(1): SKÁLA, Josef. Pokrok to demokraticky umí. Haló noviny [online]. [cit. 2018-11-17]. Dostupné z: http://www.halonoviny.cz/articles/view/47175696
(2): DVOŘÁKOVÁ, Zora. Smrt pro tři ministry, s. 26-37.
(3): EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století, s. 214.
(4): NEKOLA, Martin. Ozbrojená pěst dělnické třídy. Tajemství české minulosti. 2012, 3(13), s. 16-17.
(5): PERNES, Jiří. Kdo mohl za vítězný únor? Tajemství české minulosti. 2013, 4(9), s. 24.
(6): EMMERT, František. Průvodce českými dějinami 20. století, s. 215.
(7): NEKOLA, Martin. Petr Zenkl: politik a člověk, s. 230.
(8): HORÁK, Pavel. Bohumil Laušman: politický životopis: riskantní hry sociálnědemokratického lídra, s. 258-263.
(9): SMUTNÝ, Jaromír, GRAUOVÁ, Šárka, ed. Svědectví prezidentova kancléře, s. 182.
